Tak zřím je dosud – jakby dnes – jak z domu vyšly spěšným krokem, když zimní soumrak v pokoj kles’ a práce nestihly již okem;
tu vyšly v skromném, stejném šatu, svůj odpočinek užit v chvatu a nasbírat si nových sil, cos nového zřít v rušném žití,
by bylo opět o čem sníti v tom dlouhém pásmu pilných chvil. Tak z tiché naší ulice šly, málo komu známy,
jen k sobě tak se tulíce; jich kroky stavěly jen krámy, kde světla lesk a výklad skvělý jim o přepychu vyprávěly,
jenž život jiných plnívá, jak lidem jiným přán los pestrý tam poučila skromné sestry pak promenada vlnivá.
A nikdy závist, nikdy stín v jich tiché duše nezapadal. Zas v domácnosti všední klín šly klidně, když chlad noci padal
a k práci vracely se potom, co viděly, tu snily o tom a zdrojem žití bylo jim, když v zábavě – na malou chvíli,
tak skromné, jako samy byly – jít mohly ruchem veselým. A stejným tak byl za dnem den, čas rychle míjel jejich hlavy,
a starost ona rostla jen: což když se muž ten nedostaví, ten, na kterého čeká žena, jenž, až tu bude opuštěna,
s ní lásku rozdělí i chléb?... A proto horlivěji k práci, kde mládí se i život ztrácí, kde musí zmlknout srdce tep.
Ach, čas ten dávno je ten tam... Dnes šťastny jste a v proudu jiném. Jen já si vždycky vzpomínám, když Praha zahalí se stínem,
jak sestry, v skromném, stejném šatu ze starých vrat vyklouzly v chvatu a k sobě vždy se tulíce, šly v plynu záři spěšným krokem
zřít prací znaveným okem lesk žití v rušné ulice. –
Cookies on Poetry Cove