Vraťme si slovo, které jsme si dali;
já jsem už stár a Ty jsi svěží květ,
nechť život můj se do mrákot už halí
to sladké „Ty“ si řekněm naposled.
Ó jaro mé, jak mohlo bys se vrátit?
Ó mládí mé, buď s bohem na věky...
Jsem uvyklý už vždy a všecko ztratit
a jíti sám za obzor daleký.
Ten záblesk naděje byl příliš drzý,
dnes pokorně jdu svojí cestou dál –
co řekli jsme si, zapomeň to brzy –
a v srdci mém – to není první žal.