Má láska umřela a moje srdce s ní...
Nad nimi v mohylu se upomínky sklenou,
v nich ještě po čase se duše rozesní,
až touha přemůže ji, nudou unavenou.
Jich píseň příšerná ji pohne k hoři zas,
že krví opláče, co údělem jí není,
to vše, co jiným dal jich mládí slunný jas
a jí jen samota to slibovala v snění.
Ach, jenom z pohádek jí kvetla jara zvěst
a láska zůstala jí nezjeveným bohem,
v něj ona věřila ve spleti smutných cest,
však večer nastal už – a k cíli dál je mnohem.
A v staré samotě, v tom pustém hoři svém
a v ňadru s pustotou a oči pláčem rudé,
v mlh šeru večerním, jak podzim truchlivém,
své lásky mohylu i srdce hlídat bude.