Po smrti mé ať cokoli kdo řekne – a vím, že přemnohý mi vyčte dost – přec věřte mi: mé žití bylo pěkné, já, myslím, splnil jsem svou povinnost,
co předepsali mrav či zvyk či moda, co kázal čas a co chtěl předsudek – mé žití vždycky o tom důkaz podá, tím vším se chlubil strakatý můj věk.
Jak jiní hrál jsem žití komedii, kryl všední chtíč za ideální vzhled, žil pořádně, jak lidé žili, žijí a budou žíti ještě po sta let,
já rval se s časem o hodiny, chvíle a s bližními jsem rval se o chleba a zábavy jsem sháněl pošetilé, jak velel rozmar nebo potřeba.
Oh miloval jsem, tančil, řečnil, zpíval a výborem jsem býval, verše psal, též krejčímu jsem časem dlužen býval a druhy své jsem statně pomlouval;
též politicky nadšen v době jedné jsem svářil se o svornost v národě, buď v kavárně u okna odpoledne, či při pivě do noci v hospodě.
Pak jako Hamlet dumával jsem také o vlastní svojí duše rozporech a zoufal si pro věci všelijaké pro bezúčelnost tužeb, citů všech –
a všemu světu pak jsem dával vinu – a druhý den zas zbyl mi posměch jen, neb morální jsem míval kocovinu a vůbec byl jsem spleenem otráven.
Ó všemu jsem se posmíval v svém žití, neb – nejsa dobrým sám – jsem nevěřil, že někdo jiný by jím mohl býti. A život můj vždy chudší, chudší byl,
vždy méně zájmů, událostí méně a trampot víc se hrne se všech stran – snad nyní vstříc se dívám lepší změně v tom divném hrobě hlínou zasypaném.
A přes můj hrob a hroby tisíceré se starým, lživým smíchem na tváři se v komedii lidstvo k předu bere a vím, že staré kletby nezmaří,
všem heslům na vzdor lepším nestane se, ať pošetilost jak chce zapírá, ta v novém rouše vždy se nad něj vznese, jen ona věčná jest a nezmírá.
Cookies on Poetry Cove