Máš dětské srdce, máš, však také mužnou pěst
a tou je pevně drž – jsou chvíle nestřežené,
kdy svede k nadějím je první sladká zvěst,
kdy bát se a štěstí tak snadno zapomene.
A potom často tak bol rány ucítí
a často „ztraceno“ si musíš náhle říci –
ó sevři srdce své, ať jak chce hrozí ti
a nenech vykřiknout je, v smutku reptající.
Ó nenech vykřiknout to děcko bláhové,
jež vždy by plakalo pro oblíbené hračky,
a pamatuj, žes muž, a mužné slovo tvé
že musí zakázat, co ono žádá plačky.
Věř, ono umlkne a zvykne – jen mu braň,
i pláč i všechen vzdor – to všecko časem svadne.
Co na tom, po letech až povolíš svou dlaň,
že srdce najdeš v ní již ztichlé, ztuhlé, chladné?!