Že svět je plný nepravostí, to možno nyní všude číst: lež chodí v rouše upřímnosti a v hávu lásky nenávist,
jsou falšovány víno, voda a klenotník vám sklíčka prodá za diamant neb ametyst. Kdos ideálům pěje hymny,
však za mamonem pozírá, co jeho bratr neupřímný své svaté bohy zapírá – ach dneska každý, každý z lidí
se za svou pravou tvářnost stydí a s klamnou tváří umírá. Nuž k čemu týrat svoji hlavu, když v mumrej noříme se dnes,
jak skrýti se zas v novém hávu? Ó veselejší byl by ples a nevídaný, věřte mi to, jen kdyby každý v sály tyto
jak jest, svou pravou tvářnost nes. Toť přec by byla notná fraška, jak nad druhem by žasl druh a nevěděl, zda vidí šaška,
či šálí-li jej zrak i sluch, či zdali v masopostním šumu se nepomátl na rozumu, zda nesešílel jeho duch.
Tu beránčí, hle, klesnou roucha a pravda žertem vítězí, i kdo ji nikdy neposlouchá, je spjat jejími řetězy
a prchá stará, lživá móda, vše novému se směru poddá, nic v bludech starých nevězí. Hned každý pravdu pravdou splácí
a upřímností upřímnost, a předsudek i stud se kácí, jej podrážděná boří zlost – o začněte tak někdo hráti
a s pravdou bude každý dbáti jen o svou vlastní maličkost. Však může být, že trochu zloby ten odvážný by zplodil šprým,
že trochu svárů povstalo by všem lidem, pravdě nezvyklým, snad by i soudy byly o tom – kdo následky by hojil potom,
by vše šlo proudem poklidným? Vždyť může býti, že by v hněvu na bratra bratr vložil pěsť, v síň plnou boje, plnou řevu
sál změnil by se na ručest – – nuž bude lépe, bez caviků když po starém vše půjde zvyku, když zůstane vše tak, jak jest.
Cookies on Poetry Cove