Appolův syn nezvedený, zdárné dítě doby své cítím blízkost bledé ženy, jež mne v temno hrobu zve,
cítím, že jsou spočítáni dnové moji nezbední, snížil jsem se ku pokání, sepisuji v odříkání
pořízení poslední. Duši svoji – nemám práva někomu ji odkázat, nechať tam se vrátí zdráva,
kde mi život dán i vzat; květy snů mých s sebou dáte v hrob, jenž bude ozdob prost, svobodu mou, ptáče zlaté,
také se mnou pochováte, půjdem spolu na věčnost. Rakev dobře zabedněte, abych nemohl již zpět,
na můj pohřeb všecky zvete, kdož mi nechtí závidět, dav to bude slavný vskutku – otce s dětmi zvete sem,
výstraha jim vzplá z mých skutků, Pomluva je vyčte – v smutku bude řečnit nad hrobem. Nežli vydáte se zpátky
zase cestou k domovu, rozdělte se o mé statky po pohřbu hned u rovu; ovšem že jich mnoho není,
ale rád snad vezme přec ze zbylého mého jmění touhy, naděje a snění mnohý mladý zpozdilec.
Pokrytectví, které v pláči bude vzlykat nad hrobem, nechať za vděk vzíti ráčí jedině mým posměchem,
pošetilost moje známá kam chce sama ať si jde, dosti obratná to dáma, ona již si v světe sama
zase pána vynajde. Kdo bude chtít s sebou domů lehkou mysl mou si vzít, dejte humor můj mu k tomu
a můj zlomyslný cit, ale kdyby v onom roji kdos po srdci mém se ptal, řekněte mu, v světa boji
že jsem je i s láskou svojí utratil a promrhal. A že žil jsem bez starostí, nezbudou též pražádné;
lenost? – každý své má dosti, moje státu připadne odúmrtí; o mé lhaní až se servou hosté ti,
přidejte jim bez meškání ještě moje pohrdání, světu moje prokletí. Činy moje nechať schvátí
zapomnění rychlý spád – nikomu vsak nechci dáti bídu svoji a svůj hlad, dobrák jsem – a ještě žely
mučily by věčnost mou – proto nechť se o ně dělí s těmi, kdož mne rádi měli, ti, kdož někdy vzpomenou.
Cookies on Poetry Cove