Ó bratře duše mé, než povinnost a čas
nám cesty rozdělí, chci ještě s tebou býti,
chci ještě poslouchat tvůj konejšivý hlas,
do sivých očí tvých chci ještě dlouho zříti.
Hle, doba ubíhá a zmizíme si kdys,
čas pouta přetrhá, jež zosnovalo mládí,
a zvolna z paměti nám zmizí každý rys
všech drahých přátel těch, jež mívali jsme rádi.
Ten život přestane, jenž v mládí kvetl nám,
s ním vše, co léta plnilo nám dlouhá,
a nový ideál a cíl snad vzejde tam,
kam vede povinnost, či kam tě láká touha.
Žeť nutno loučit se, to smutný osud jest,
však aspoň nadějí ta chvíle září bolná,
však to je smutnější, že v smutku lidských cest
tě život přinutí i zapomínat zvolna.
Já smutně vzpomínám na přešlých roků děj
a doby budoucí se srdce moje bojí –
ó bratře duše mé, mně ještě chvíli přej,
bych štěstí hledat šel ve vlídnou náruč tvoji.