POSMĚCH.

Vy ptal jste se mne, pane milý, zda vážné verše píši též, v mých básních prý smích rozpustilý jen slyšet je a sladká lež –

ach ovšem! Chci-li získat lásky, vždy komedii nutno hrát a z rozpustilých rýmů chásky si každý vybere, co rád.

Jeť vážná pravda nudnou paní, kdo rád si na ni vzpomíná? Radš volím něco pro zasmání – jeť posměch zbraň tak laciná.

Ach mou to věru není vinou, že každý to si vybírá, kde směšné jemu věci kynou a vážné jádro zapírá.

Ó vážnosti je tolik v světě, a každý přec rád směje se i šťasten je, kdo v každé větě cos pro zasmání přinese –

a prodejná má píseň vždycky tím přízeň hledat začíná, co nejraděj duch vidí lidský, jeť posměch zbraň tak laciná.

Ó posměch! Jen se smějte všemu dřív, než kdo vysměje se vám, ten štít nastavte každičkému – já velmi rád to dělávám,

mám tiché z toho potěšení, když vesele mi tleská lid, že umím mu své rozhorlení ve směšné formě předložit –

ať závist, smutek nebo touha v mé duši křídla rozpíná, hra slov mne takto pomstí pouhá, jeť posměch zbraň tak laciná.

Ó kdo by neměl radost vřelou, když pošklebek boj ovládne a v bližního či v massu celou své hroty zatkne úkladné

a čím je poraněných více, tím líp, víc snesou mozky jich vždy šlechetně se radujíce i z poranění sokových –

ó všemu dnes se smáti nutno, ať jakákoli příčina – jeť v světě takto vůbec smutno a posměch zbraň je laciná.

A kdo je trochu dobrým ještě, ten brzo smát se naučí – ó věřte, inkvisice kleště že bolestně tak nemučí,

jak posměch – ten se těžko snáší, a proto těžko dobrým být, neb posměch samu lásku plaší, jak o ní slyší chtivý lid.

Kdo o hlavu tu větší stojí? A chátra pěstě zatíná a kameny si sbírá k boji – a posměch zbraň je laciná.

Znáť každý příliš nitro vlastní a víra v dobro shasla již, dnes chudí duchem jen jsou šťastni, jim posměch získal blaha říš.

Co člověk nemá ve své duši, v to u jiného nevěří, a proto plnou silou buší v své bližní a jim láteří,

on Pomluvu a Podezření v své ostré důtky připíná, to bezpečným však vždycky není a posměch zbraň je laciná.

Nuž udolejte touto zbraní vše, co se kde vám nelíbí, ta bezpečně a jistě raní – a co je v světě bez chyby?

Ha! dobročinnost, zbožnost, láska i umění i sláva, cnost, to šalebná je všecko maska, lží cit je, vlast i povinnost,

nuž rychle, bratří, rychle na ně, již udeřila hodina, na lži ty chystejte své zbraně – a posměch zbraň je laciná.

A já, jak vidno, sloužím lidem a tančím jim vždy do noty, jich barvy nosím s blahým klidem a klidím žeň své ochoty,

v jich lásky stálé chodím plášti – sic někdy ovšem zabolí mne onen smích, to věčné záští, jímž stihám v světě cokoli –

však když to nejvíc v srdci straší a zmáhat mne to začíná, ten starý recept bol mi plaší – jeť posměch zbraň tak laciná.