Jak drzý prach, jejž vichr divý kdes na silnicích roztočí a v úrodné jej nese nivy a lidem metá do očí –
tak verše moje nevolány jdou do světa – jak já v něj šel, a los, mně do kolébky daný, i jim přán bude za úděl.
Ó vím, chyb nesou s sebou mnoho vždyť začátečník jen je psal, jenž bez prvního kroku toho by dál se v světě nedostal,
a bez ohledu, zda se sluší tak rozpustilým být či nic, on musí z toho, co má v duši, cos ve svět křiknout z plných plic.
A teď vás všechny, páni milí, si dovoluji pozvati, kdo někdy štěstí malou chvíli jste musili mi dopřáti,
vás, kdo jste v žití záviděli mi lehkou mysl, vzdor a smích a rozmar, jenž vždy hrdě čelí zlé nudě tváří kyselých!
Ó za ten smích a pohrdání stud ve mně zkuste vzbuditi, že o sobě jen bez ustání chci domýšlivě mluviti,
a za vše, čím má celá bytost vám překážela ve světě, hle – sám vám skytám příležitost ku dokonalé odvetě.
Ó vrhněte se na mne s chutí a zpřevracejte verš i rým a zvolejte pak v ustrnutí, že k žádným „směrům“ nepatřím –
však dlužno uznat bez nesnází, že to a to jsem opsal tam – co ve všech všudy „školách“ schází, to nemohl jsem najít sám!
Ó vysmějte se každé chybě, „to psáno má být tak a tak“ a ku soucitu škodolibě svou autoritu skloňte pak –
„sic“ – „ovšem“ – „možno“ – a tak dále – a mně pak zbude věřiti, že vystihli jste dokonale, co v básně chtěl jsem vložiti.
Však mně tím spadne velká starost, mne blažit bude uznání, že psal jsem, jak mi zobák narost, a vám, ó lidé prolhaní,
vám, pokrytečtí páni bratří a závistiví sobci – vám na útraty své, jak se patří, že jednou radost udělám. –
Cookies on Poetry Cove