POSLEDNÍ LÁSKA.

Tak přece přišla... Podzim byl – jak u mne jinak možno není – a já jsem ani netušil, že je tak blízko; v okamžení,

než z pole bílý ohně dým se spojil s šerem večerním, v mé srdce vešla ticha, sama, ač nezval, nečekal můj cit,

přec byla mi jak dobrá známá a připravený našla byt. Tak přece přišla... Věděl jsem, že přivede tě podzim jednou,

že přijdeš, jak když nad lesem se tiše bílé mlhy zvednou, že poznám potom v očích Tvých svit slunce z plání vřesových,

že ve Tvém zádumčivém hlase já uslyším ten klidný vzdech, jenž v onom, mně tak milém čase, se smutně nese po lánech.

Tak přece přišla v moji hruď ta Láska, dlouho mně tak cizí! Ó vřele pozdravena buď a zůstaň mi, až jeseň zmizí,

a kveť mi v srdce úkrytu za jara klamných přísvitů, buď družkou každé mojí chvíle a veď mne v život daleký

a moje srdce pošetilé svým kouzlem spoutej na věky!