Jsem tedy opět zde, v té staré ulici, v té čtvrti odlehlé a staré, pod Petřínem; do vrchu domy jdou k sadům se tulící a chladné byty své halící stálým stínem.
A zde, hle, zas ten dům, tak jako dříve byl, tak šedý, střízlivý a s oken dlouhou řadou a vraty těžkými se zdá mi, jak by kryl to dávné dětství mé, tu drahou dobu mladou.
Těch bílých oken řad! Dnes cizí tváře v nich, vše jinak za nimi, co odtud mohu zříti, za těmi okny zněl můj první pláč a smích, z nich bloudil první hled do lákavého žití.
Zda smím si troufat dál? – Jdu v šerý průjezd již, tu oblouk veliký, jak v panských domech bývá, jím přes dvůr do zahrad na stupně teras zříš, tam houště bezů jsou, v nich z jara slavík zpívá.
Teď s bázní po schodech... Ó vše jak dříve jest, zde s jménem otcovým ty naše bílé dveře, a zvonce rukověť již chvatně svírám v pěsť, – již velký krucifix mne vítá v síně šeře.
Nuž dále – v pokoj náš a svazek učebnic teď, volný po škole, v skříň starou hodím svoji... ó díky, ani zde se nezměnilo nic – skříň, stůl a hodiny – vše jako dříve stojí.
A tiše hoří plyn pod zvonem zeleným a vedle v pokoji zní hovor mnoha hlasů – ó, zítra slavný den – tam sesedly se, vím, mé matky příbuzné a družky z mladých časů.
Je zítra svátek náš, můj a mé matky den, a hochu předvečer je drahý nadějemi – – – tu víla Vzpomínka mi prchla, zmizel sen a přísná přítomnost mne vede ulicemi.
Už jsem tu cizincem a z očí domácích mé stihá pohnutí jen pohled podezřelý... ó rodný dome můj, ty hrobe štěstí mých, ta trocha přešlých dnů jak smrt nás na vždy dělí!
Cookies on Poetry Cove