Mám pusté chvíle zoufalosti,
kdy oko slzám nestačí,
kdy noci nejsou dlouhé dosti
ni k útěše, ni ku pláči.
A někdy těžká starost vpadá
a sevře dny mé v okovy
a to, co žádá touha mladá,
buď usmrtí, buď zapoví.
A jindy slunce štěstí vzplane,
kol jaro vzbudí v rozkvěte,
mé srdce hned se králem stane
tím nejmocnějším na světě.
Tak s osudem se denně biji
a hrdým jsem v tom vědomí,
že jako pravý člověk žiji,
že v žití vše je přáno mi. –