Pad kámen do vody těžce a tiše,
vlny hned nad ním se zavřely v ráz.
Přestal již odpor klást v hrdé své pýše
na cestě ve skalách – nastal mu čas,
vymknul se z náručí staleté skály,
s rachotem valil se s hrdé své výše –
brzy však zvuk jeho zanikl v dáli,
pad kámen do vody těžce a tiše.
Na věky spočinul v hlubině řeky,
vzpomínka žádná ho nevolá zpět,
dál stojí skála ta, na níž dlel věky,
oněměl výčitkou planoucí ret
oněch, jimž na cestě překážkou stával;
hostil jej řečiště tichý klín, měkký,
vysoko nad ním v dál plynul vod nával,
na věky spočinul v hlubině řeky.
Na vždy buď s bohem, ty bouřlivý světe!
Nikdy víc neuzřím rodnou svou zem,
ale mír velký tam na dně mi zkvěte,
nebudu nemilou překážkou všem.
Nikdo mi nevyčte zbytečnost moji –
myšlenky bouřlivé usněte, spěte,
nikdo vás nevzbudí k žití, a boji,
navždy buď s bohem, ty bouřlivý světe!