Ruina šedá... S věží, štíhlých zdobou
od času k času vítr ssutky smetá,
jež zapadají s echem temnou kobou,
v níž pavouk svoji šedou přízi splétá
kol obrazů, jež v truchlém zapomnění
tu spráchniví jak listí za jeseni.
A dechy ledné chodci v líce vanou,
jenž k tobě zírá v zadumání stana –
a přec ty zbytky větší slávou planou
než zlaté stěny v síních Tamerlana.
Tak ve snění když na tě jsem se díval,
tu vanulo cos, táhlo mojí lebí
zdí obrys s mlhy hebkou clonou splýval
a obraz divný se stěny se šklebí –
tu z každé zdi kus dějin na mne zírá
a k srdci mluví každá v skále díra!
Hle, ženu zřel jsem bledou, zuboženou,
smrt na líci jí písmo svoje psala,
a jak když ohaři ji štvou a ženou,
tak bez oddechu v dálku utíkala
a za ní kocour, tváře hrůzotvárné.
Ba znám tě, ženo, vím, proč prcháš před ním,
však také vím – tvé znikání jest marné,
on dohoní tě pouhým skokem jedním.
Však přec snad naděj – snad přec prchneš jemu
a nová sláva, život nám pak zkvete,
jen prchni – utíkej! Tak hrdlu stísněnému
se vydral hlas – tu zjevy rychloleté
hned zanikly – sám stojím před ruinou,
nad kterou buk svou věčnou píseň šumí
a klenbu větví šíří pohostinnou –
a hrad sní dál své legendy a dumy...