Nechoď sám do lesa, smutek tam číhá,
ukryt je v houštině sosen a jedlí,
s písničkou ptáků i stromů tě stíhá,
tají ho anemon kalíšek zbledlý;
snů kolem nalíčí v blankyt i mechy,
vloudí se do srdce vábná jich tíha,
probudí touhy i tajemné vzdechy –
nechoď sám do lesa, smutek tam číhá.
Ale mne vábí to jíti tam s písní,
ať si tam zapadnou v tenatu žalu...
Tam, kde sbor jedlí se nad úvoz tísní,
kde květy immortel líbají skálu,
pěnkava na družku v houští kde volá,
jíva kde jehnědy v cestu mi třísní,
tam v lesní vůně tak čarovná kola
stále mne vábí to, jíti tam s písní.
Se zpěvem v duši a vůní jsa zmámen,
klesnu tam bezděky do trávy mladé –
ať mi tam poduškou chladný jen kámen,
hlava tak ráda přec na něj se klade;
tam v říši smutku, tam ve vlhkém stínu
uhasne zvolna mi života plamen,
sněním a tužbami otráven zhynu
se zpěvem v duši a vůní jsa zmámen.