Přimkněme se k sobě, bratři, těsně, úže,
nad životem naším dokud svítí zoře,
dokud slibuje nám v cestu sypat růže, –
zítra na věky už budem na dně moře.
Podejme si ruce, slibme sobě lásku,
přitulme se k sobě těsně do náručí,
do světa pak vyjděm v tomto pevném svazku,
ať to moře v dálce čeká, hrozí, hučí.
Zajásejme písně, věřme v svoje mládí,
uposlechněm touhy, ať nám toulky vysní,
radostněji jděme, čím nás dále svádí,
vlny hřmící v dálce přehlušíme písní.
Leťme za sny svými, ptáky toulavými,
rychle s nimi leťme, dokud síla stačí –
vždyť to moře kolem proudy bezednými,
kam jen dojít můžem, všude břehy smáčí.
Ale nač již dneska vzpomínati na to,
že té jeho hloubky noha nepřebrodí?
Dokud zářné slunce v cestu hází zlato,
nežli večer přijde, nechť nás touha vodí.
A až večer přijde, pověsť o naději
pro ta svoje srdce vymyslíme snadně –
milujme se, bratři, dokud srdce hřejí,
zítra, teprv zítra usnem v moři na dně.