Již mému životu je vyměřena dráha –
to cesta poklidná a dobře známá jest,
ji nastoupiti snad tak mnohý snílek váhá,
však jiní s hrdostí se po ní dají vést.
Směr její čtyrykrát já přejdu každodenně,
z domova v kancelář a odtud domů zpět,
ve známých ulicích se divím každé změně –
vždyť znám tak předobře jich věčně stejný vzhled.
A mnoho vídávám tu denně těchže tváří,
v týž čas, touž ulicí je vede povinnost.
A potom nad akty usedám v kanceláři,
v nich mnoho neznámých je skryto, jež znám dost.
A s dobrým chefem svým, když hrá si s po- sejpátkem,
se někdy pouštívám do vážných hovorů,
pro sluhy doktorem jsem stal se v čase krátkém –
ó co již přečkali zde takých doktorů!
A s tváří úřední též k obědu si sedám
a jídlo pomlouvám a plísním sklepníky,
o světa osudech pak z novin zprávy hledám
a někdy laciné též kouřím doutníky.
A večer z úřadu jdu vírem promenády,
pak mdlý či poklidný se navracím v svůj byt –
vše jak jsem opustil, tak ještě leží tady,
je jako v nitru mém zde tentýž nudný klid.
Kdos v bytě vedlejším se učí na piano
a tentýž nápěv vždy se dobývá mi sem,
a moje kvartýrská, již vídám pouze ráno,
když kávu nese mi, s kýms mluví v bytě svém.
Tu něco vždycky čtu – však hlava brzo klesá,
nuž ve své peřiny si lehám spokojen
a vždycky vroucí vzdech vysýlám na nebesa:
Ó jak je překrásný poklidný život ten!