Jdou radosti, strast za nimi se řítí
a stesk a touha duši v pouta spíná
a srdce krev svou dává tomu žití –
a zapomíná.
Hle, co vše kdysi oplakalo v hoři
a pro co nadšení mu plálo ryzí!
Čas klidně jde a hrob i pomník sboří
a vše Ti cizí.
Jen časem vzpomene Ti sen tak mnohý,
čím tobě kdysi kvetli zašlí dnové –
pak pláčem pro ty opuštěné bohy,
zas vraždíš nové.