Káčo, která pouští utíkáš,
hle kocour běží za tebou!
Rci, proč tě stíhá, kdy kol vše má klid?
Však nač se ještě ptát, kdy drsným ropotem
se na paty ti věsí
a chce tě stíhati
až v černou truhlu kdesi.
A ty chceš uniknouti k výsotám
z té naší říše bludů, snů,
kde lidé svoji moudrost rozvlánou
do snářů klamavých spnou slova řetězem –
a on tě drásá zpátky
v ten život plný běd,
v ten mámivý sen krátký.
Jen utíkej, neběžíš nadarmo,
když přes květy tu pospícháš,
ty nedbáš vody jarní bystřiny
kol tichých dědin stále v dálku směřuješ,
ty vítězně v svém žití
dál budeš prchat stále
a on tě nezachytí.