Květ, jenž v mé duši vypučel,
ó já to vím, ten není všední –
a Tobě jedině jsem děl:
Ty k srdci svému si jej zvedni.
Ten květ je čistý přesvatě
a vůně krásy neslýchané,
svou celou touhou volá tě,
že u Tebe se krasším stane.
Však Ty jdeš dál... Květ jako květ
v té bezstarostné mladé době...
Ó srdce, marným je Tvůj vzlet,
ty hrobem budeš samo sobě. –