Na vlhkých březích Nilu skrytě
žil poetický krokodil,
byl romantické doby dítě
a literárně činným byl;
on v básních lkával a si stýskal
a při luně pěl rozčilen,
však málo vděku tím si získal
a často býval pomluven:
„Ó nevěřte té jeho touze
a rýmovaným nářkům těm,
toť krokodýlí pláč je pouze
a jenom klam je ukryt v něm.“
Nuž přestal pěti o svém žalu
a v jiné struny počal hrát:
o vlasti své, jež tone v kalu,
ač slavnou byla jedenkrát;
své bratry volal k boji, práci
a nadšenými slovy hřměl –
však nadšení se záhy ztrácí,
neb opět málo štěstí měl;
ať zpíval krátce nebo dlouze,
vždy propad’ trpkým slovům těm:
„Toť krokodýlí pláč je pouze
a jenom klam je ukryt v něm.“
Nuž skryl se opět do lotosů
a veřejnosti „s bohem“ dal –
však zase zlému propad losu:
cit lásky mocný se v něm vzňal,
o mladé krokodýlce sníval,
ve verše vložil všechen cit
a jí pak ty své písně zpíval –
však ona chtěla svatbu mít
a bála se té jeho nouze,
i odbyla jej úsměvem:
„Toť krokodýlí pláč je pouze
a jenom klam je ukryt v něm.“
I viděl pak, že marnou snaha,
kde předsudek tak mocný jest,
a více již se nenamáhá
své pravé city ve svět vnést;
již vzdal se vznešených svých cílů
a jen si hledí výhod svých
a žije mravem krokodýlů
na březích Nilu půvabných.
A když tam někdy zalká v touze,
ó neuvěřte zvukům těm,
toť krokodýlí pláč je pouze
a jenom klam je ukryt v něm.