Už nemám víc... Co měl jsem, vše jsem dal,
víc nemám, Bože, na Tvé pokynutí
leč trochu slz, jež věčný budí žal,
a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí.
Vždy byl jsem chud – a jenom ve svých snech
jsem choval to, co srdci bylo zlatem,
ty naděje, co stihnu po letech,
a onen cit, jenž háral v srdci vzňatém.
Kdys měl jsem domov... Jako lidem všem
též mně se stal jen stínem minulosti,
však nový chtěl jsem najít v srdci Tvém
a o něm snil, že plno štěstí hostí.
A za tu naděj lásku svou i krev,
ó vše jsem dal, co osud dal mi k žití,
své písně žár i hrdosti své hněv,
své touhy hvězdu, citů vlnobití.
Vždy byl jsem chud... Dnes už mne schvátil žal
a jako žebrák ležím u prahu Ti –
mám už jen pláč, jejž věčný budí žal,
a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí.
Tak ležím zde. Bůh smiluje se snad,
na vdovin groš se ráčí rozpomníti, –
vždy byl jsem chud – však snažil jsem se dát,
co mohl jsem, vše, co jsem měl v svém žití.