Já ubohý kominík!
Sotva vejdu na ulici,
již mne stihá dětí křik;
umouněnou mojí lící
každá chůva straší dítě,
jak jen plačky ozve se:
„Kominík až uvidí tě,
jistě si tě odnese!“
Líto je mi nastokrát,
přede mnou že utíkáte,
hrával bych si často rád
s vámi, moje děti zlaté.
Vždyť jsem jako lidé jiní,
jak z vás mnohé nahlídlo
a jen barva sazí činí
ze mne černé strašidlo.
Počkejte jen, dětičky,
půjdu domů, smyju saze,
zbělím náhle celičký,
zvyknete si na mne snáze.
Vždy i pod tou barvou černou
dobré srdce slyšte bít,
tvářností mou malichernou
nedejte se ošálit.