Když kácela se Hellas s trůnu věků v tůň minulosti bezednou a tmavou, by jenom časem z klína svého hrobu zas svojí nesmrtelnou bleskla slávou
a zazářila hvězdou v příští dobu, jsouc nedostižnou lidstvu krásou vděků, tu Macek pozved z dum svou hlavu šedou, v níž buňky snů již dávno pohynuly,
kde předtuchy jen šerá vlákna předou jak múry, na jichž hruď se lebka tulí, a zvolal hlasem hynoucího reka: „Ó Die, otče, znám ten los, jenž čeká
luh vlasti mé, že jako motýl zhyne, kdy v azur pochová jej řeky bezdno! Však rci, zda také touha moje mine, zda také Káča splyne v tmavé hvězdno
a pouť má skončí předaleko cíle? Ó Die, otče, jsem jen charý tvor, a ty jsi velduch, o jehožto díle si bludnou poutí zpívá meteor,
a skalným zvukem ohlas se to modlí.“ A stichnul zas, jak siná peruť ptáka, když nad hnízdo se skloní a tak prodlí, než jitro zas ji skropí novou rosou;
v sny klesal zas jak výkřik v ticho lesa, jak kámen, který tmavá propasť láká, Však náhle zřel, jak clona noci klesá, a před ním plála Káča zářným zjevem,
hřbet země líbajíc svou nožkou bosou a k hvězdám sáhajíc svou zlatou kšticí – tak stála zas, jak snové jeho všicci mu kreslili ji čarodějnou rukou,
jak za ní hřímal kocouřím svým zpěvem. A v dál zas, jak chvost vlasatice hřmící mu prchala – on na kříž lásky mukou jsa přibit sladkou, upaloval za ní,
chtě jeden záblesk rtů v své lapit sítě – však prchala v před poraněnou laní, že mamě vzpínal paže silné svaly, až posléz kles, a Thanatu dech cítě
vzdech slední poslal v mrak, jenž Olymp halí: „Ó Die, v dík se modlím k tobě v smrti, vím nyní již, že potomstva vztek podlý náš prach i díla smělou rukou zdrtí
a na pranýř si bohy vyštve nové – však Káča má, ať kdo ji jak chce zove, vždy opět vzroste v netušené síle. Ó Die, otče, já jsem charý tvor
a ty jsi velduch, o jehožto díle si bludnou poutí zpívá meteor a skalným zvukem ohlas se to modlí!“
Cookies on Poetry Cove