Ej, ta naše chatka šedá, jak v ní bylo blaze, mile! Darmo mysl slova bledá pro ty podvečerní chvíle,
kdy si sedly přástevnice v družné kolo v loučí svitu, kolovrátky v tichém kmitu zabzučely prostou písní!
Dědeček čet ve kronice o všech dobách štěstí, tísní, jak náš národ žil a zpíval – oj, tu často slzný příval
očka zrosil drobné druži! Babička zas do pohádek spředla mechy našich došků, jak chodili diví muži
a jak skřítek v ten náš sádek na prabábu, na nebožku, přišel jednou z nenadání. Ale tu jsme nějraději
slýchávali ze všech zvěstí, když počala o tom reji, který na široké pláni kocour s Káčou prováděli:
jak jí hrozil krutou pěstí, jak ji stále v kole honil, jak jim ptáček v sníky zvonil a na její nožce bosé
jako krev cos zardělo se. Běhali tam rok již celý, až tu rytíř na vraníku, s hvězdou zlatou v čele bílém
prsa proklál závistníku, zajásal pak nad svým dílem a pak do bran hradu svého za jásotu lidu všeho
uved’ Kačku – bosulenku! Och, což bylo ve přístěnku při tom tiše, tiše, tiše, zvěsť tu měli jsme tak rádi,
tak jsme jenom poslouchali ještě dědečkovu zkazku o Koldovi, zrádci říše, o Jiříku, chrabrém králi,
který získal naši lásku, když jej zajal v jeho pýše. Ó ty šťastné dětství, mládí, plné různých zkazek, sníků,
dávno, dávno, dávno tomu, co ty drahé hlavy spějí, v stínu bezů, čilimníků, nevrátí se doba sladká,
opuštěna stojí chatka, nevrátím se v náruč její do rodného svého domu!
Cookies on Poetry Cove