Ach běda, prchl onen čas, o němž nám báby vyprávěly, jenž býval prý tak plný krás – oh, tehdy mladá srdce měly,
jim sladká slova za vějíři na ústa vlíbal dvorný děd – však dnes se všude špatnost šíří a jim jen posmívá se svět.
Žel, klesla v minulosti klín těch dlouhých copů krásná moda, i doba skvělých krinolin – – a dostavníků jaká škoda!
Dnes elektrika, tramway, dráha si podmanily všechen svět, že starosvětský člověk váhá i z dálky na to pohledět.
A vymizel již všechen cit: dřív zněla písní ústa každá, když někde třeba statek chyt, anebo když se stala vražda;
dnes noviny jsou plny toho, těch známek mravů zkažených, vsak nikdo na to nedbá mnoho, leč tropí-li si z toho smích.
A co těch novin a těch knih, ó Pane náš! To nebývalo! Dřív málo kdo znal čísti z nich a málo se jich tisklo, psalo.
Kdo peněz dříve vynakládal za potištěný list? – – – Kdo moh’, ten groše svoje hezky střádal na dno svých truhel do punčoch.
Ach nevrátí se čas ten víc, kdy vlastencem moh každý býti, kdo řek’: „Jsem Čech – a kdo je víc?“ a rýmy „vlasť – slasť“ uměl víti.
Dnes musí platit neustále, tu Matici, tu na pomník, tu kupovat má knihy – ale přec dále trvá novin křik.
Prý nastal nyní skutků čas, dnes národ prý se k činům budí – (ach, proto ještě dneska as jsme na vlastence stále chudi),
těch starých frasí je prý dosti, nás nespasí dob dávných sen – ó vše je marnost nad marností a blízko již je soudný den!
Ó počkejte jen děti vy, však řeknete to samy asi, až hlava vaše sšediví, že lepší byly zašlé časy,
že nejste pro tu pozdní dobu – i vás pak stihne dětí vtip a řeknete jim, blízcí hrobu, že v mládí zlatém bylo líp.
Cookies on Poetry Cove