Prach pozvedal se na Lybické poušti, a v duchů rej se měnil fantastický, skřek divoký tu vzduchu vlna pouští půl zvířecí, jak tygří, zpola lidský,
tam z oasy, jejížto klidné houští se na azuru kreslí jako vždycky a palem nad obrysem, jenž plá stmělý, žhne nebe jako maluje ho Wehli.
A křik jde blíž jak pochod triumfalný, jak Samuma titanská epopej, jak v gigantický Aetny kráter skalný „Jo, Evoe!“ bacchantek výskne rej,
jak onen pláč, tak zoufalý a žalný, jejž Dantův úchvatný nám líčí děj, jak věčný alkyon ten výkřik létl v sad Hesperid i Popokatepetl.
A křik jde blíž. A v tom, hle! v prachu změti dva pantofle a vlna ňader vzplála – jak růže božství nymfa pouští letí, jak snít jen o ní může v ráji Allah,
neb setkati ji čistá duma dětí. Zář Edenu jí v báji očí stála a jak tříšť perel potu démant ryzí v nach kanul červánku, jenž vzplál pln mízy.
Nad čela mramor v zenit vlasů eben noc střela – dračí peruť černošatou a kaskadami padal v ňader hřeben a v boky, smědou líbaje se s patou –
tu Sirény zpěv byl by nepotřeben i pohled Medusy – kdo zřel ji, svatou juž láskou vzplál a hled jen topí v plod bílých prs – vln chvosty – světla snopy.
Tak utíkala pouští zářná Kačna. A jako Kentaur v let se za ní sápal hle! bájný kocour – prachu zvedal mračna, to asketický znítil se v něm zápal,
či poštvala ho frašně závist lačná, že k boji vstal jak chmurný Sardanapal? A poušť se lekla, jak by stvůra pekel jí žhavou rukou psala: Mene tekel...
A zněl v ten hon řev Ivů a tygrů ve dne a v světlých nocech děsné hyen vytí a píseň Sfingy z dálky nedohledné vždy slyšeli tajemně z rána zníti
a jindy výkřik karavanny bědné, když snažila se tváře v písku skrýti, kdy bouřný vír je zasypával shůry, co se rtů ještě splývaly jim sury.
Kot jako athlet k metě se k ní blíží – hoj! divokou to, vířnou měli cestu, jak Satan duše ve plamenné díži, když cpe a míchá k příšernému těstu –
však nektar lásky bude píti stíží, ji nestrhne si v lůžko za nevěstu a hyacint a mandloň, jasmín, akát jim nebudou v koberce květy plakat.
To, co vždy lidem do života září, ten Prometheův oheň záře třpytné, to opálem též plane v její tváři, jak maják vraku v oceanu svitne,
a hází kal jen po kocouru tmáři. Tak lidstvo se svou kletbou světem lítne. A není pro ně večer, zoře ranní – tak snad se budou honit do skonání.
Cookies on Poetry Cove