Je po vsi plno hovoru a smíchu, vtipů, hluku,
že starý Kocour říkat jde o mladé Káče ruku,
i řekli jedni: „Posedl ho ďas“
a druzí opět: „Má už věru čas,
že přece se též rozeplál to po manželství tužbou.“
A on táh zatím ke Káče i s tlampačem i družbou.
Však Káča řekla: Já mu dám, já poženu ho, dědka,
a vody džber si přinesla a přichystala hnedka,
a pod vikýř když přijechal on blíž,
chrst! na něj vylila hned plnou díž,
a smála se jak diblice a na útěk se dala,
a za ní Kocour s družinou a celá ves se hnala.
Hej! To vám nyní začal hon – po návsi Káča běží
a za ní Kocour utíká a chudák dýchá stěží,
a v divém reji houf se za ním hnal
tak každý zrovna jak od práce vstal
a vřeští děti v tlumu tom a psi a kočky křičí
a muzikanti táhnou s ním, a dudy ve hluk ryčí.
A hoši, dívky běží tu a při té chumelici
dal do skoku se posléze i topol se zvonicí,
a přeslice i díž se daly v skok
a chalupa si smíchy chytá bok
a smíchy všechno ožije, čemu ten hon se zjeví;
to ví se: tak to začalo – jak bylo dál, se neví.