Moje paní, moje paní,
psal jsem vám již tolik psaní,
budete-li toto čísti,
ubožák já nevím ani.
Ale čtěte, čtěte, čtěte,
třeba jsou to stará slova,
za vámi má píseň letí
jako stopa kocourova.
Jako stopa kocourova
za svou Káčou, za svou paní,
když on stále za ní běhá,
pláče, mňouká bez ustání.
Nemůže on činit více,
a to skončí jeho muku,
jestli po jeho kdys uchu
vztáhnete svou bílou ruku.
Vaše ruka zakráká jej
za to ucho bez váhání –
bylo by to pro mne štěstím
moje paní, moje paní!