Mně často říká přítel mnohý, jenž ví, že verše píši též: „Proč zanedbáváš svoje vlohy, proč nikde básní netiskneš?
Já v časopisech tvoje jmeno vždy pilně hledám – ale nic ty nikde nemáš vytištěno a mizíš z paměti vždy víc
svým přátelům i veřejnosti; však chyby tvé se domýšlím, ty nejsi vytrvalým dosti – “ Můj bože já to vím.
Však verše mé jsou chátra divá, je vzdor a rozmar diktuje a etiketta úzkostlivá, jež dneska v básních panuje,
je na posměch jim – beze skladu jde z pera druž ta bujará a o pointu, o náladu se jejich autor nestará.
Je chaos to jen nelahodný, já do stolku je uklízím, že světla světa nejsou hodny, můj bože, já to vím.
Však půjdu – vezmu rukopisy, jež v stolku uschované mám a na redakční dveře kdysi s tím ostýchavě zaklepám.
Pan redaktor mne přijme vlídný a slíbí vše si přečísti, že soud svůj řekne za dva týdny, mne laskavě pak ujistí.
I poroučím se, dobře věda, že nechytil jsem veršem svým, co pokoje mi v srdci nedá – můj bože, já to vím.
A pak se shovívavou tváří pan redaktor mne osloví: „Vám s verši se to špatně daří, o metrum dbáte málo vy,
vy malou dáváte si práci, rým, výraz vhodný najíti a myšlenka se vůbec ztrácí dřív, než ji slovo zachytí –
a jaké volíte vždy thema, jež vzdoruje všem tradicím a hlavy ani paty nemá...“ Můj bože – já to vím!
Chci polepšit se – Nedovedu však jinak psát... A počnu zas a divné thema bez ohledu na všechen svět a kritik hlas
si vyvolím – a opět bude si divně skákat roj mých stop, a slovo bude zase chudé a celá sloka bez ozdob
i forma bude horší asi a ještě nedbalejší rým – že redaktor by rval si vlasy, můj bože, já to vím!!
Cookies on Poetry Cove