Žofín planul v skvělé záři... Na mostě plyn plápolavý rudě svítil do kočárů na tanečnic světlý šat. Před mostem již zevlovaly zvědavé a chtivé davy na kočárů nedohledný z ulic vinoucí se řad;
ostrov lampy elektrické zalévaly chladnou září, ale brzo objal hosta milým teplem vestibul, výborové klaněli se s obřadnou a vážnou tváří, parfumů i kytic vůní dech váš se tu omámil.
V sále všechno plálo leskem, bohatstvím i štěstím, pychem, s černí fraků mísily se drahé toaletty dam, ale nejvíc poklonami, vtipem, zábavou a smíchem
chvěl se vzduch tam pod orchestrem, nejvíc lesku bylo tam, kde nad chátru povznesena estráda se pozvedá... Skvěle se nám vydařila národní zas beseda.
V mojí duši rostla závist... Záviděl jsem v duše hloubi zdejším hostem smích a krásu, život, bohatství i ples, záviděl jsem honoracím v pozdrav znějící jim
trouby a i tobě, moje milá, záviděl jsem trochu dnes společnost dvou důstojníků s hovorem jich veselým a – jak samo rozumí se – záviděl jsem také jim.
Ach, já prostý, chudý básník a dnes vůbec neduživý musil jsem se odříkati – doktor tanec zakázal a vždyť vůbec nehodím se mezi tyto skvělé divy, já jsem příliš nepatrný pro ten velkolepý sál.
Doma možná že již mnohá tato dívčí hlava drahá sklonila se nad mé verše zamyšlena na chvíli a snad kdysi příští dobou, bude uznána má snaha, plod mé práce – ale dneska!
Sne mé duše spanilý, nedbej toho, bav se dobře – jako kdysi na témž plese předchůdkyně má v tvém srdci, vidina má zlato-
skvělá (je tomu již přes pět roků – srdce dosud stopy nese) zapomněla na čtverylku – a tím slovem „za-
pomněla“ vrhla mne v klín zoufalosti – prvně noc jsem proplakal... Je tomu již přes pět roků a já rozum nedostal!
Nyní, otráven tím leskem, oslněn tou nádherou půjdu domů, vezmu léky, které doktor přede- psal mi, kyselými hrozny nazvu nádheru tu veškerou,
budu možná klidně spáti – nebo budu zpívat žalmy, variace na ten motiv, jenž mi cestou domů zněl: Proč jsem jen, já bloudek hloupý, vůbec dneska
na ples šel?!
Cookies on Poetry Cove