Do dvora přišli cikáni
se svojí hudbou divnou –
jaké v tom jejich skřípání
nezvyklé písně živnou!
Nadšení sídlí ve zraku,
nouze v tom šatě bídném;
divná ta píseň tuláků
zaznívá v domě klidném.
Nedůvěra je přijala
smísena s pověrou, bázní –
mizí však cit ten znenáhla,
když jejich hudba zazní.
Zvláštně to k srdci hovoří,
divně to mysl chvátí,
v minulost duch se ponoří,
mnohé se štěstí vrátí.
Srdce mé, cikán toulavý,
také tak na pouti bývá,
lidem v jich pestré zábavy
u krbů klidných zpívá.
Rozteskní mnohé i zveselí
rozmarem svého hlasu –
pak se mu almužna udělí
a ať si jde třeba k ďasu!