Noc se snesla na nádraží,
stichly hlučné stroje,
svítily tím temnem pustým
rudé oči dvoje.
Mašino má stará, drahá,
tvé to byly oči,
ony stále za mnou hledí,
kam se krok můj točí.
A tak jsem jako ta Káča
za níž kocour běží,
kouzlu tvému, mašino má,
uniknu jen stěží.
Ale mně je družkou milou
černý zjev tvůj děsný,
hukot jeho skolébá mne
nejsladčeji ve sny.
Píšťala tvá také píská
v moji písni chudé,
a tou prosou žití září
tvé mi oči rudé.
Chci-li se tě chvíli zbavit,
marná je to vzpoura;
co by také bylo v písni
Káča bez kocoura!