Pausa půlnoční se blíží –
líto je to slečinkám,
ač již spánek kradmo klíží
víčka mnohých gardedam.
Tu když tanečnicím kyne
odpočinek blízký,
v parfumy a vůně jiné
z kuchyně dech nový plyne:
cítiti lze řízky.
Do jídelny náhle cílí
obecenstva dychtění,
tak že v chaos v malé chvíli
lokál ten se promění,
hlasů směs tu náhle divá
plní prostor nízký,
o stoly tu půtka živá,
sklepníky hlas sterý vzývá:
„Přineste mi řízky!“
Ó to doba tvoje pravá,
plesová ty večeře,
zkušený si hned tě dává,
slibům lístku nevěře;
jenom sličné tanečnice,
modní odalisky,
dlouho v lístek kryjí líce,
po večeři pátrajíce
než zašeptnou: „Řízky!“
Ó ty bálů krásný čase,
kdy se mi zas navrátíš?
Budu jísti řízky zase,
plesovým jsa otcem již,
s dcerou povečeřím chutně,
utru svrasklé pysky,
po domově vzdychnu smutně:
„Ah, jak jsou tu přeukrutně
vysmahlé ty řízky!“