Již v gymnasiu plamen touhy v ta jejich mladá srdce pad: po celý příští život dlouhý na roli vlasti pracovat.
Když přešli potom z těsných škamen ku studnici všech svatých věd, tu přinutil je onen plamen do různých spolků vstoupit hned.
A odtud cestu snadnou mají ku výši smělých cílů svých – hle, všichni statně zasedají dnes ve výborech plesových.
Toť úřad věru hrozně těžký, ve schůzích přít se, řečnit též, pak ve fiakru nebo pěšky do města spěti na loupež;
u poloviny slyšet dveří, že „není dneska doma pán“ – kdo slovům těmto ještě věří, ten spasen buď a požehnán;
a výmluvy snést všeho druhu a také trochu hrubostí – že subskripci to nejde k duhu, to dlužno uznat s lítostí.
A starosti pak o pořádky a odznaky a plakáty, div věru, že za čas ten krátký jim nesbělí vlas bohatý.
Čas v stálém strachu uplyne tak a přiblíží se slavný bál – tu dlužno ještě vzíti smeták a zametat taneční sál.
Pak ten si sedne u pokladny, ten dámy uvádět má čest – stát výborem se – úkol snadný, však býti jím – jak těžké jest!
Co dá těm dobrým hochům práce protějšky shánět, kolonny, sčíst referentům honorace a těmto dělat poklony.
A trochu pomluv pak a výtek, toť všechen vděk, jejž bál ten skyt a ještě zkušeností skřítek jim šeptá slovo: „Deficit!“
Ó národe, ty pak se netaž, ký plod ti nese tento boj, mlč moralisto, který metáš na hlavy jich hned výtek roj –
„za národ v boj!“ – tu vůli chová přec každý tento dobrý hoch a jako v písmu chudá vdova on dál co doved’, měl, co moh’.
Cookies on Poetry Cove