Jak možno ještě zpívat píseň znova
k té melodii staré staletí,
již každé srdce české v sobě chová,
jež s praotců se dědí na děti.
Ji pěli mnozí v jásotu i bolu –
jak právě osud jejich duši dal –
mně na to thema novou parabolu
dnes satirický ďásek našeptal.
Ó nepříteli, který zákeřnicky
již dávné věky honíš národ náš –
na píseň o Káče já vzpomínám si vždycky
ty mi jak divý kocour připadáš.
Však utíkej si zase do svých říší
a skryj tam marný soptící svůj hněv:
To, co ty stiháš, nejsou pouhé myši,
je mohutný to, ale schlíplý lev!