Já samotář a bledý básník snící
zas zřím v svůj kraj a známých do polí,
zas dostavník tam vidím po silnici,
již v řadě dlouhé vroubí topoly.
Na řadě tyčí, které dráty pojí,
se při západu chytá slunce zář –
a vzpomínám přec, v promenady roji
že zříti mohl bych teď známou tvář.
Tam chodí as ten šotek modrooký
v svou gardedámu přísnou zavěšen,
když nad Prahu šer léhá přehluboký,
a v kalužích vzplá odlesk svítilen.
Tam stihati bych mohl zjev ten její – –
však bylo by to směšné jednání,
vždyť našemu též kocouru se směji
když Káču, naši kavku, prohání.