Ó boha dejte mi, ó boha,
má duše děsně sirá jest
a bolest na ni padá mnohá
v tom děsném zmatku všedních cest,
i zmítá se jak větrem třtina
tak sama, sama na zemi
a úpěnlivě ruce spíná:
ó boha, boha dejte mi!
Ó po božství já volám, modle,
po hvězdě, jež by spanilá
ve všedních trampot bouři podlé
můj každý pocit světila,
ó Moc, bych klesl ve prach před ní
a před ní čelem o zem bil
a svíjel se – co z vřavy všední
by duch můj výš k ní vystoupil.
Ten starý Bůh, ten pohádkový,
v náš nízký prach je stržen dnes,
boj nehodný a denně nový
oň svádí nevěrec a kněz –
a já chci boha vznešeného
a velikého boha mít,
bych k svaté lásce, síle jeho
svůj každý připjal dech a cit.
Tou silou bych se připnul k němu
jak kdysi k Lásce vášnivé,
jež srdci, k žití vzbuzenému,
v svět zazářila nejdříve,
tou silou, která ku Příteli
mé všecko vedla cítění,
tou silou, která život celý
kdys vzdáti chtěla Umění.
Však skutečnost, jdouc svorně s časem,
vše pokácela... Děsná noc
vše halí... úpěnlivým hlasem
ždám v smutné tísni o pomoc.
Nač bez cíle v ty marné boje
se potáceti po zemi?
Ó otročit chce srdce moje,
ó boha, boha dejte mi!