CVRČEK.

Ve světlém písku paseky tam za borovým lesem, kde celičký lán daleký je pokryt hustým vřesem,

pod jedním trsem zeleným se malý cvrček skrýval a pronikavým hlasem svým – po celý den si zpíval.

Tam v písčině a ve štěrku ta píseň zněla stálá a rozčilila ještěrku, když na slunci se hřála,

a po den celý motýli se smáli této písni, však ke cvrčkovi chodili i mravokárci přísní.

Když vzrostl slunce žhavý žár, tu přiletěly včely, na vřesem zkvetlý suchopár a mnoho nabzučely,

že hlukem práci ruší jim, že rozumu má z mála, však i s tím zpěvem veselým že k smutným koncům cválá.

A zase čmelák přišel pak a říkal: „Pane Cvrčku, proč pak se namáháte tak, což nebolí vás v krčku?

Když někdo z nás sem přiletí já nebo slečny Včelky – nás není tolik slyšeti však výsledek – je velký!“

A cvrček přece dále pěl svým pronikaným hlasem, až kobylek roj záviděl mu jeho píseň časem

a nezkušení zajíci, v dnech radostného mládí si na pasece hrající, tu píseň měli rádi.

A vesele a dál a dál pěl cvrček bez oddechu, až se soumrakem napadal chlad rosy ve klín mechu

a zpíval dále, nad plání když tiché hvězdy vzplály a zádumčivé klekání se neslo z dědin v dáli.

Tu z šosáků tak leckoho ta jeho píseň plesná tak rozčilila přemnoho, jej vyrušujíc ze sna,

až na noční se čepici mu třapec zlostně kýval – však dále nocí mlčící si cvrček zpíval, zpíval...

Ach byl tak šťasten, že je živ, že cítí v sobě žití, a proto musil – jaký div! – si písní uleviti

a zpíval, zpíval z plných plic, zda kdo jej o to žádá? zda líbí se to čili nic? Ach, po tom málo bádá!

On o jiné se nestará a svou si hude pouze do pozdní zimy od jara. Však přikvapí-li nouze

a příval zimy dravý-li mu konec písně utne? Ach, jak ty včely pravily: ty konce budou smutné!