Já žebrat nebudu – u cizích klepat dveří,
by kdos mi věnoval v svém žití jednu chvíli –
ó půjdu v samotu, vždyť srdce dosud věří,
s ní štěstí skutečně že ve dny mé se schýlí,
ó půjdu v samotu! Mně mezi lidmi mdlo je,
v tom chvatu horečném, kde stále v nové boje
druh spěchá za druhem, za cíli neznámými,
kam koho sobectví za klamným leskem svádí,
ta věčná snaha jich se z duše protiví mi,
by každý zatajil tu cestu, po níž pádí,
by bratr nevěděl, kam bratra vábí touha.
A každý city své chce zakrýt lživou tváří,
však jasnou clonou tou tím křiklavěji září,
ta drzost bezměrná, s níž každý z nich se rouhá
své touze nejvyšší – jen aby klamal jiné.
Ó pryč ze zmatků těch, kde klid a štěstí hyne,
kde vládne mámení, kde přízně nechytíš,
kde hyne upřímnost ve šarlatánů hluku,
kde každý pokrytcem sotva s ním promluvíš,
ba dříve! – tehdy již, kdy tobě podá ruku,
když na tě pohlédne – když cítí jen tvůj dech!
Ó půjdu v samotu, bych zapomínal v snech,
čím svět mne poranil, bych svět si sbájil nový,
ó půjdu v samotu, jež duši mojí vrátí
pohádky mladosti a nové zas jí poví,
ó jenom v samotě mi může štěstí vzpláti.
Ach sám jsem, sám... Však proč mne neklid svírá,
proč stále mučen jsem jakousi touhou temnou?
Ó já zde nejsem sám, můj bratr stesk je se mnou,
můj vlastní vzdor mne týrá...