Na spustlém hřbitově, kde chudý kostel bílý
do houšti jasanů se nízkou lodí chýlí,
u staré zvonice, jež střechou k zemi sahá
a skrývá stínem svým hrob chudý samovraha –
lid v plotě jedlovém vchod proklestil si nízký
a z polí přes hroby se vrací do své vísky.
Hrob nový často zřít, blíž u chrámu, tam stranou;
však zde se chodí dál, cestou již ušlapanou,
tak blíže do vsi je; řad křížů zmizel celý
a kdo v těch hrobech spí, to dávno zapomněli.
Dle staré sudby tak lid, jenž se nový rodí,
přes předků minulost k svým novým cílům chodí.