BLANÍK.

Když je nám nejhůř v denních bojů ryku a zmožen kácí se náš slabý vzdor, tu vzpomínáme zvěsti o Blaníku a na pomoc voláme mrtvých sbor.

A Blaník náš, tož dějin stará kniha, se otvírá, z ní vzchází předků stín a jejich sláva vítězně se zdvihá, kde slabé doby klesá slabý syn.

Ať jakkoli jsme uštvali je k smrti a nevděk přivalili na jich hrob, vše mocná jejich láska k vlasti drtí, vždy přijdou zas, ti velcí zašlých dob.

Ti muži proslavení bojem, prací, zas v tichém sboru spějí dneska k nám, Hus s Komenským a Chelčickým se vrací, a Čeští Bratři nesou světlo tmám.

A vůdce slepý, věčně vítězící svým obřím zjevem vstane pomalu, jdou za ním ještě boží bojovníci při temných zvucích svého chorálu.

A Otakar a Václav čtvrtý, Jiří jdou v zlaté slávě z hory vzpomínek, jdou povědít, ti velcí bohatýři, že také nám plál kdysi zlatý věk.

Jich zjev se mlčky nad přítomnost sklání a za nimi jde nový zástup zas, to jsou ti skromní, tišší velikáni, již řekli lidu: Vstaňte, jest již čas!

Jde Kramerius, Jungman– řada dlouhá, – Tyl, Palacký – hle, jak ten zástup vzrost, je k práci nabádala svatá touha, vždyť budovali lidu budoucnost.

Tak vyjdou všichni z čarovné té hory, k níž potomek jich, k činům neschopen, svou upjal naděj, když jej zmohly spory a zbyl mu pouze repot, planý sten.

Tak vyjdou všichni, aby v žití trudu lesk jejich slávy vnuka ozářil, když nemůž’ věřit slovům: Jsem a budu! by aspoň říci mohl: Já jsem byl!