Ó Poesie! Zděšen k tobě ze světa víru prchám sem a vztahuji své ruce obě, bych zasáh tvého roucha lem,
ó matko svatá – zle se daří dnes mezi lidmi básníku, tam Prospěchářství hospodaří a hynou roje slavíků.
Slyš, jak mé tepny v skráních tlukou, jak utíkal jsem o závod – a svojí lýru zlatozvukou jsem zahodil do hloubi vod;
ó matko, matko, dej mi píti zas z Romantiky pramene ať v duši mojí znova vznítí zpěv čistý, hymny plamenné!
Víš, kde jsem byl? Ó běda, běda, to předsíň pekla byla snad, kde Požitkářství líné sedá a Zisk je lapá do tenat –
já octnul jsem se v země klínu, kamž blouznivý mne svedl pud, šel jsem tam chodbou plnou stínů, ji pohádkový střežil sud.
Ó co jsem spatřil! Klenby šeré se v nekonečno ztrácely a v odbočky a směry steré své vlhké stěny stáčely,
sem tam se kmitlo světlo žluté, dál do bludiště vede mne, a postavy jak ze tmy skuté se míhaly tu tajemné.
Ty zdály se mi duchů sborem, jenž šíré střeží pánvice, v nichž plno pěny – zda se skorem, že voní to jak kvasnice – –
tam sokyně tvá, božská paní, tam Prósa dlela škádlivě... Však ty to jistě nevíš ani, jak voní pěna na pivě!
A Prósa dál mne vedla všudy v ta nekonečná sklepení jen sudy, sudy, sudy, sudy jsem viděl tady v zděšení,
tu malé, velké – velké, malé, ať kam chce zrak se obrátí, jen sudy, sudy – a tak dále, že nemůžeš jich sčítati.
Ach matko božská, musím říci, co chtěl jsem říc až na posled – ó se studem to pravím v líci – že v pivovar mne ďábel sved –
ó co jsem viděl! Nelze zpěvu ni nastínit tu hrůzu hrůz a darmo popudil bych k hněvu všech devět ušlechtilých Mus.
Tu šíré sály plné sladu, tam z půdy vanul pekla žár, tu strojů divných vidím řadu, jež hodny kouzelnických čar,
tam do stroje se hází dříví a sud vychází hotový – a naivní básník tyto divy ni nechápe, ni nepoví.
A všude, všude plno lidí a všude pilných rukou chvat a všude práci člověk vidí až závratno se podívat –
ó co tu píle v noci, ve dne, co ve svátek i všední den, a co tu práce nepřehledné, co lidí shltne ústav ten!
A proč to vše? Proč důvtip lidský ty přístroje si sestavil, proč sklepy šíré strategicky do hloubi dobré země vryl,
nač sudy, pánve, pára, síly tu v divé práci horlivě, proč v světě tím i obchod šílí? – To z lidské touhy – po pivě!
To proto je, by groše svoje moh člověk v krčmu zanésti a tam u věčné zhouby zdroje se oddat první z neřestí,
by propil peníz, rozum, zdraví a blaho získal zvířecí a jako pavián pak pravý kles v bezvědomí za pecí.
To proto, aby ztratil záhy i rozvahu svou poslední a z otravné té chmelné vláhy ssál kuráž lživou, nevšední,
by karbanil – a v chvíli jinou zas sepral se, klel ze všech sil a se strašlivou kocovinou by druhý den se probudil.
To proto, aby v chabé hrudi si vznítil píseň přesvatou a se zpěvem, jenž mrtvé budí, šel domů nocí hvězdnatou,
by po luně plál v tklivé touze a líbal dlažbu v ulici a vyspal se pak kdesi v strouze či v policejní strážnici.
Ó Poesie, proto ducha i život obětuje lid, a proto země poušť je hluchá a zhynul pro umění cit –
ach! vždy tak bylo v světě šíru a bude to tak jakživo, a proto odhazuji lýru – a půjdu někam na pivo.
Cookies on Poetry Cove