Tma byla jen a noc a všude tma a noc,
a hroby kol a kol a smrti dech tu vanul,
jen z dálky akord zněl, jak výkřik o pomoc,
na hřbitov tajemný s paprskem luny skanul.
A bila půlnoc již – – Já na hřbitov šel sám.
(jen ti, jimž spánek vzat, tak učiniti mohou)
vstříc šel jsem měsíci a stínům a těm tmám,
ve předsíň podsvětí jsem stoupal bludnou nohou.
A mezi rovy tam dva stíny zřel můj zrak,
kdos velký běžel tam a kdosi malý za ním.
Tak byli jsme tam tři... Proč rakve temný mrak,
ó stíny, rcete mi, jest uzmut vašim skráním?
Zda vášně žár zaplašil Smrti věčný sen?
po nové z trnů koruně vás touha chvátí?
či klnout jdete nesmrtnosti? – Nic!... a ticho jen,
a prchli v moře tmy a mne nechali státi.