Je bláto kam jen oči hledět mohou.
V něm stopy dvojí jdou vždy dál a dále,
ty jedny ženskou vyšlapány nohou,
ty druhé kocouří jsou tlapky malé.
A proudy bláta, již v ně nenatekly.
Ty velké napřed – a ty malé vzadu
čím dál tím víc – tu asi kocour vzteklý
ji stihnout nemoha svých nechal spádů.
Teď ale mizí zcela mému hledu,
snad chudáka tu pohltila stoka,
jak nyní as šla ženě cesta k předu?
Zda nedostala při tom kuří oka?
Snad na plotně již dávno, v níž se topí
své bačkory a mokré sukně suší –
však celý den jsem cítil přec ty stopy
jak by mi byly pošlapaly duši.