U potoka v jelší
když se půlnoc sklání,
strojí se tam divné,
divné podívání.
Noří se tam náhle
dvé podivných zjevů,
pobíhá tam kocour,
honí mladou děvu.
Rozpálené líčko,
rozkasané šaty,
hlavulenku zdobí
čechelík jí zlatý.
Ej! Jak chvatné dechy
z hrdélenka roní,
májový jak deštík
do pole když zvoní.
Do pole když zvoní,
když se jaro jásá –
honí se tu zjevy,
nekyne jim spása.
Děvulenku družky
Kačenou kdys zvaly,
z dědinky ji kočky
všecky milovaly.
Koléběnka její
v chatce stála prosté,
na té její stříšce
mech a netřesk roste.
Milovala kočky
nade jiné všecko,
jednoho kocoura
jako živé děcko.
Píseňky mu pěla
jako vlnka v mlází,
na každý když kámen
diamanty hází.
A když kocour zdechl
zoufalá tu byla,
v chladné se voděnce
na vždy utopila.
Ale sudba strašná
za ten čin ji stihla –
první půlnoc po té
stínem se tu mihla.
A teď v půlnoc každou
letí po té pláni –
ale snad ji spasí
boží požehnání.