Nad Bílou Horou Vlasti duch se nese ranním šerem... Již dávno stichl onen ruch ve těžkém smutku sterém,
jenž před stalety zde se nes – však ani hlásku k Praze dnes se nenese tím směrem. A z Prahy zvolna prchá sen,
den slavný klidně vzchází, ač budíčkem je zahájen: to v hlučný buben frazí hřmí starostlivý novinář:
„Ó Čechu, zastři smutkem tvář, viz, co ti k slávě schází!“ „Jen nesvár roste ze tvých niv a zkáza tvoje bují,
tví nepřátelé jako dřív se vlastí roztahují, však nejhorší z nich dobře znáš: to ti jsou, kteří žurnál náš
v svých listech kritisují! Ó potři nejdřív tuto saň, sic zhyneš bídně, bídně, ta uvalí ti krve daň,
až navrátí se z Vídně!“ Však občan zvykl na ten hřmot i nestará se o život a dále dříme klidně.
Pak vstane, aby zapálil svým bohům oběť denní, ve vlastním „já“ mu plane cíl, víc v světě pro něj není,
tím nechť se řídí všechen lid a uzříte, jak blahobyt se v celém světě změní. A toto „já“ když klidno pak
též po zábavě touží, tu dlužno něco najít však, co jménu ke cti slouží – tu vzpomínka je náhle vhod
na českou zem a na národ, tu zápal v duši krouží. I přijde jednou pánů pár, má rukavičky bílé
a z očí plá mu svatý žár a řeční: „Přišla chvíle, kdy dokázati, lide, máš, že ještě mocně plápoláš
v své netušené síle. „Po dvě stě let, ach! dřímal Čech po bělohorském boji, však teď po trapných zápasech
se k novým vzletům strojí – ó v nerozborný spoj se pluk, zjev, že jsi Husův, Žižkův vnuk a přispěj hřivnou svojí!
„Hle, ku národní slavnosti se družstvo naše chystá – a pevně doufá, vašnosti, že pomoc vaše jista...“
A občan zlatku klopí rád a přijde se pak podívat též v zábavy té místa. A zří, že vskutku probuzen
Čech z dávné netečnosti, tu ruch a život všude jen a vřelých řečí dosti – ó vítězný to den je dnes,
a proto, dámy, v tance, ples, než bude – po slavnosti. Však dnes musíme sticha být, by jásot bez otěží
těch nevyrušil mrtvý klid, kdož v Bílé Hoře leží. A sama dál tu smutnou pláň, kde platili jsme krve daň,
Vlasť zadumaně střeží.
Cookies on Poetry Cove