Zopír.

Po kořisti dychtě, hrůzu plodě, Vede na Africký břeh své lodě Mekky ctitel Abdallah; A hle již se v mále

Žene nenadále Ku Tripoli Arabčanů tah. Však než doderou se ke zděm, branám, Opře slavný Řehoř se jich ranám,

S vojem svým jich staví spěch; Na pomoc a radu Poslán ze Carhadu Křesťanům ten vítěz v bojích všech.

An se žene po horlícím hejně, Jede vznešnému krokem stejně Po boku dci milostná, Tělo háv, a lbice

Kryje zlaté kštice, Něžná ruka v oštěpu se zná. Zvolilať si mužů práci smělou, Máchat kopím, naměřovat střelou,

O luky stát, o kuše, U řinčení zdroje, Jako božka boje, A vždy krásná jako Venuše.

Otec pozvedna i ohledna se Mysli dodává své branné chase, Jíž mu štěstí svěřeno: Nuže, neváhejte,

Muži, končit spějte, Na Abdallah jen buď měřeno! Kdo mi podá hlavu zabitého, Dnes jej obejmu co syna svého,

Krásnou Marii mu dám; Vzácná odměna ta, Nad to hojnost zlata Pro ni věnem v pokladnici mám.

Aj tím síla křesťanů se zdvojí, Arabčané ledva ještě stojí Jejich proudu hněvnému; Abdalláh tu chvíli,

Do stanu se chýlí, Aby ušel hrobu zjevnému. V poli mu však válčí věrnou péčí Zopír, mocný hroma blesk ten v seči,

Oupor množí jeho hněv, Zuře dál a dále Udolává stále, Až mu ostruhu již barví krev.

K vůdci kvapí: Ty tu meškáš, praví, Abdallah! co chlapec hledě zdraví, Nevšímáš si druhů běd; Tu se v stanu měkém

Rmoutíš nad outěkem, Maje Kalifovi dobyt svět. Co, by mohl zmarnit nás a svésti, Křesťan vymyslil, to rovnou lestí

Také jeho sílu zkaž; Slib ty bez prodlení Svým to stejné jmění, Také ty se štědrým poukaž!

Prohlaš věřícím ta slova směle: Kdokolivěk vůdci nepřítele Setne hlavu bitvou tou, Vzácnou za odměnu

Dostane se jemu Krásná Marie dnes nevěstou. Abdallah to hlásaje se zmuží. Slib ten jeho bojovníky tuží,

Oni trou se v čerstvou seč; Zopír pádí v čele Na vítězitele, Vetne v Řehoře svůj ostrý meč.

Křesťané své spásy v městě dbají, Arabčané na ně dotírají, Ulicemi proudí krev; A již v předu, zadu

Ze čtvera tam hradů Věje prorokova korouhev. Dlouho Marie se vrahu zpírá, Ten ji však již kolem uzavírá,

Marný všechen její zdor; Jatou v smutném líci Devu plakající Vede k Zopírovi hlučný zbor.

Počne jeden v kole shromážděném: „Statný Saracene, vzácným plenem, Marii buď obdařen, Hrdinskou jsi snahou

Vydobyl tu drahou, O niž bojováno tento den.“ Odpoví ten žertem pohrdlivým; Kdo mi spílati smí zisku chtivým?

Kdo mé srdce stroje svést Lícet na mě sítě? Bojoval já lítě Pro Boha a Mahometa čest!

Nevnadí, co vás, mne Řecké panny; Utec, děvo! opusť muže stany, Rozmařilci hov a boč; Nenaděj se blaha

Od křesťanů vraha, Otce plakej, na Zopíra soč!