Dívka u praménku sedí,
Věnečky dva uplétá,
Slze roníc na ně hledí,
Po milenci se jich ptá.
„Jdi, ty květu bělavého,
Do potůčka, budiž můj,
A ty červený, buď jeho,
Věrně vedlé něho pluj.“
Věnečky tu oba plovou –
Tluče srdce toužící;
Nepoznal snad lásku novou,
Ji ach věčně soužící?
„Vida! má mě na paměti!
Věnečky se scházejí:
O, již nám co neviděti,
Na hlavy je sázejí!“